Chovatelská stanice WICCA byla zaregistrována v září 2006. Velmi dlouho jsem hledala vhodný název a až v knize "Lexikon magie" jsem našla přesně to, co jsme hledala. Slovo WICCA pochází z keltštiny, kde znamenalo čaroděje. Dnes se jím označuje kult čarodějnictví. Myslím, že je to dosti výstižný název...

A jak se taková chovatelská stanice rodí? To je jednoduché. Pořídíte si svého první špringra, nějaký průkaz původu vás v tu chvíli moc nezajímá, máte ji přece jen jako domácího mazlíčka. Ale to jste se přepočítali. Za čas začnete toužit po dalším čtyřnohém přírůstku, tentokrát již s PP, abyste mohli vyzkoušet nějakou tu výstavu a za pár měsíců... chovatelské ambice jsou na světě. Tedy alespoň u mě to tak bylo. A tak máme naši malou chovatelskou stanici. Malá bude vždy, protože nejsou možnosti mít více holek než dvě a taky páníček... kdybych domů přinesla další holčičku, tak by nás asi vystěhoval.

A jak jsme vlastně k našim holkám přišli? Pro mě to byla více méně náhoda. Vždy jsme chtěla psa, ale o tomto plemeni jsem neměla ani tušení. Když jsem se ve svých 18-ti letech přestěhovala do Prahy, potkala jsem Honzu. A tak jsem poznala i Jessinku, 6-ti letou špringří krasavici. Toto plemeno mi tak učarovalo svou povahou, krásou a elegancí, že si dnes život bez špringrů nedovedu představit. A Jessa to vše odstartovala...

Tady je Jessinka v době, kdy jsem jí já ještě neznala. Roztomilé akční štěňátko.

Jak už jsem řekla, když jsem Jessinku poznala, bylo jí 6 let. Ženská v nejlepších letech. Akční, hodná, milá... prostě zlatíčko. Od mala bydlela u Honzových rodičů, a proto když jsme si ji později chtěli vzít k nám domů, nevyšlo to. Byla tak zvyklá na svůj gauč, na své křeslo, že se jí u nás samotné prostě nelíbilo. Když tam byla s námi, bylo vše v pořádku, ale jakmile jsme ji tam nechali samotnou, naříkala... prostě tam nechtě být. A tak zůstala bydlet u rodičů a my jsme si ji brali na víkendy, když jsme měli dovolenou a jezdili jsme na různé výlety. Bylo to moc fajn…

Když jí bylo dvanáct let, začala mít zdravotní problémy. Srdíčko, špatně dýchala, byla hned unavená. Začala jíst prášky a bylo to dobré. Ale za rok se to zhoršilo. Často zvracela, měla záchvaty dýchavičnosti, nezbývalo nic jiného než operace. Ta proběhla v pořádku, ale když nám ji z nemocnice po dvou dnech vrátili, byl to úplně jiný pes. Ta radost ze života byla navždy pryč. Dokonce mi připadalo, že se na nás zlobí, že jsme ji tam nechali. Prostě to vzdala, nebojovala… přestala jíst, jenom ležela a spala. Vypadalo to, že jen čeká až umře. My jsme to ale takhle jednoduše vzdát nechtěli. Začali jsme bojovat. Krmili jsme ji různými kašičkami, vařili jsme jí samé dobrůtky, protože jsme doufali, že začne jíst, že ji kuřátko s rýží zláká. Snažili jsme se ji rozveselit, ale nic nepomohlo. Jessinka zemřela 28. září 2003. Netrápila se, umřela v noci ve spánku u rodičů. Ty ji hned vzali a odvezli na chatu, kde ji pochovali. Dnes, když přijedu na chatu, první věc kterou automaticky udělám je, že pozdravím Jessu. Jakoby byla s námi pořád...

Nemohla jsem se dočkat. Pořád jsem si prohlížela Agátčiny fotky a těšila se na den, kdy ji poprvé uvidím, kdy si ji poprvé pochovám, naši malou princeznu. Musela jsem vydržet dlouhých 14 dní. Hned, jak to bylo možné, jsme vyrazili do Orlických hor, abychom se na to naše zlatíčko podívali. A tak jsme poprvé uviděli naši malou dvoutýdenní dračici. V tu dobu ještě moc dračici nepřipomínala, ale to se mělo za pár měsíců změnit...

Já jsem doma zatím chystala vše potřebné, jako pelíšek, hračky, krmení a těšila jsem se, až si Agáthku přivezeme domů, až bude jenom naše. A stalo se, do Prahy jsme si ji přivezli devatenáctého listopadu a brzo se v novém domově zabydlela. První dvě noci velmi plakala, a tak jsem si ustlala na zemi a celou noc jsem Agáthce dělala společnost. Naštěstí jí smutek po rodičích brzo přešel a začala všechno kolem sebe okukovat. Musela se se vším seznámit, do všeho kousnout (nejraději ovšem do nás), všechno ochutnat a se vším se seznámit. To jsme ještě netušili, co nás za pár měsíců všechno čeká…

Doma zatím dělala jenom dvě, pro ní nejdůležitější věci… spala (většinou ve velmi zajímavých polohách) a kousala co mohla.

Za měsíc, už nám začalo docházet, že to tak snadné nebude. Aga se sama doma asi nudila, a tak nám to začala dávat pořádně najevo. Ze začátku okusovala rohy různých polic a skříněk. Nepomohlo ani to, že jsme rohy nastříkali antikousacím sprejem a pro jistotu ještě posypali pepřem. Ožrala to i s připravenými "pochutinami".

To by ovšem za určitých okolností bylo ještě docela v pohodě. Ale to naší malé dračici nestačilo. A ten gauč jí tak hrozně lákal… Za čtyři měsíce ho sežrala komlet. Začala molitanem v sedácích, opěrkami a když jsme jednou přišli z práce, naše malé hodné štěňátko odsunulo gauč asi dva metry od zdi a ožralo ho ze zadu. Ze předu už totiž nebylo co… Ale gaučem to neskončilo. Čalounění postelí jí taky asi velmi vadilo. A to nemluvím o tom, že se systematicky snažila proškrábat zdí k sousedům.

Takhle dopadla moje oblíbená kytka a Agátin pelíšek.

Nevěděli jsme, co máme dělat. Nepomohlo, že dostala na zadek, že s ní nikdo pár hodin nemluvil (déle jsme to bohužel nevydrželi) a tak jsme se pomalu začali smiřovat s tím, že budeme muset přestat lpět na hmotných věcech a že budeme muset počkat, až z toho náš malý trhač vyroste...

Trvalo to skoro dva roky, ale vyrostla z toho. Mezitím jsme se dvakrát přestěhovali a Aga stihla zničit ještě několik, ne zrovna levných věcí, jako je nově položené lino, krásné nové postele či dva týdny starý digitální foťák... Ale s foťákem ji musím pochválit. Byla totiž nesmírně šikovná. Foťák byl totiž v zavřeném batohu, který Aga otevřela, vyndala z něj pouzdro s foťákem, pouzdro taký otevřela, vyndala foťák, otevřela ho tak, že vyskočil blesk a ten prokousla. No není šikovná... A když konečně dostala svůj vlastní pokoj, kde mohla zničit co chtěla, stala se z ní hodná a rozumná holka.

Začátkem roku 2005 jsem začala toužit po druhé fenečce. Chtěla jsem, aby měla Aga kámošku a taky jsem chtěla v budoucnu zkusit nějakou tu výstavu. Proto jsem tentokrát chtěla fenku s průkazem původu. Trvalo mi půl roku přemluvit Honzu, že jeden pes nebo dva, to už není žádný rozdíl... Nakonec jsem ho ukecala, ale byla to fakt makačka.

Začátkem léta jsme tedy začali hledat, v jakých chovatelských stanicích budou mít v nejbližší době štěňátka. Ani jedem jsme tehdy netušili, dle jakých kritérií se štěňátka vybírají, dle čeho si máme vybrat rodiče naší budoucí fenky. Po dlouhém pátrání jsme vybrali spojení Draka a Niky. Oba rodiče šampióni krásy, se spoustou zkoušek, dysplazie nulová. A tak jsme si v chovatelské stanici "Z Křížových alejí" zamluvili hnědobílou fenku, pokud možno s pálením. A pak jsme jen čekali, až nastane den "D" a štěňátka se narodí. Stalo se tak 11.6.2005, tři kluci a tři holky. My jsme si nakonec nemuseli ani vybírat, protože hnědobílá fenka s pálením se narodila jen jedna.

Poprvé jsme ji viděli na fotkách, které mi paní Erhartová poslala... prostě koblížek.

V tu dobu jsme jeli na dovolenou do Chorvatska. Živě si vzpomínám, jak jsme cestou na hranice vybírali jméno, jak jsem v ruce tiskla mrňouskovy první fotky a přemýšlela, jaké jméno naší druhé princezně dáme. Vybrali jsme jméno DIXI.

Za 14 dní jsme si udělali výlet do Jižních Čech, abysme poprvé spatřili naši malou Dixinku. Moc jsem se na ni těšila. Začali jsme se postupně seznamovat, první samozřejmě s Dixinkou, potom s maminkou Nikou a se všemi ostatními špringry. Byl to příjemně strávený den.

Potom jsme už jen čekali na ten slavný den, kdy si Dixi přivezeme domů. Ten den nastal v sobotu 6.8.2005. V pátek jsme vyrazili s rodiči na chatu a v sobotu jsme se nenápadně vytratili, jakože na výlet. Nic jsme rodičům neřekli, mělo to být přece překvapení. Dopoledne jsme dorazili do Třebče, kde na nás už čekala naše malá slečna. Řekla bych, že měla radost z toho, že nás vidí, a že se už těší, jak bude doma s Agátkou řádit.

Naložili jsme ji do auta, se všemi jsme se rozloučili a vyrazili jsme zpátky na chatu. Dixi jela se mnou vepředu, hezky uvelebená na klíně, ale hned po pár kilometrech se jí udělalo špatně a malinko mě poblinkala. Mě to vůbec nevadilo, bylo jasné, že jede autem prvně a že bude trvat, než si na jízdu autem zvykne. Když jsme přijeli na chatu, položili jsme ji na trávu a čekali jsme, až docupitá k rodičům. Koukali na nás, jako jestli jsme se nezbláznili, ale za chvilku si je Dixi podmanila. Kdy by odolal takovému rozkošnému puntíkatému stvoření. Nechali jsme holky, ať se pořádně seznámí, a k večeru jsme vyrazili směr Praha.

Byla jsem docela zvědavá, jak to Dixi doma zvládne, jestli jí bude smutno a jestli bude v noci plakat stejně jako Aga, ale to teda ne. Naše Dixinka se "otrkala" asi tak za 10 minut. Myslela jsem, jak nebude hledat mámu, ale ona ne. Ponožku s vůní mámy, kterou jsme dostali, aby jí nebylo smutno, rozcupovala. Neuděláme krok bez toho, aby se nám mrňavka nemotala pod nohama, popřípadě nebyla zakouslá do kalhot nebo rovnou do nohy.

Taky musím moc pochválit Agáthku. Bála jsem se, že bude na Dixi zlá, že bude žárlit, ale ona to nesla velmi statečně. Sice jí brala všechny hračky, ale jinak byla moc hodná. Pořád si chtěla s malou hrát, ale museli jsme ji u toho trošku brzdit, aby Dixi něco neudělala, protože v tu dobu byla poněkud moc "hrr". Ale Dixi to očividně nevadilo. Bojovala hned od mala velmi statečně. Za nejlepší zábavu považovalo to, že zalezla pod gauč a začala na Agu štěkat, aby ji vyhecovala ke hraní. A většinou se jí to podařilo.

Se spaním to bylo zezačátku trošku horší, protože mrňavka nepochopila, že v noci se spí. Budila se skoro každé 2 hodiny a chtěla si hrát nebo se dožadovala, aby jsme ji vzali do postele... Ale jinak byla zlatíčko. Obě holčičky byly a jsou naše zlatíčka. Jsem zvědavá, jak dlouho jim to vydrží...

Uběhlo pár měsíců, z Dixi se stala velká pubertální holka, naučila se v noci spát (přes den je bylo pořád ještě horší), naučila se konečně pořádně jíst, štěkat (zvlášť v tu nejnemožnější dobu), zlobit... prostě všechno, co má pořádný pubertální štěňátko dělat.

A z Agáthky se stal lovec. Probudily se v ní lovecké pudy a proto jí už nebavilo chodit na procházky jen tak někam do parku, prostě pokud v terénu necítí stopy zvěře, neběhá. A tak jsme začali pravidelně chodit do lesa, abychom uspokojili Agátčiny touhy. A musím říct, že se nám to docela dařilo. Na srnky a na bažanty jsme měli často štěstí, a tak si mohla Aga pořádně zahlásit. Dixi zatím jen přihlížela a běhala za Agou, ale brzy se i v ní probudily ty správné lovecké vlohy.

Jinak se z holek staly docela obstojní asistenční psi. Zvlášť v kuchyni při vaření. To vždycky sedí obě pod linkou a čekají, co dobrého mi upadne. A při koupání skočí Dixi na vanu a začne nás olizovat. Ale jinak si spolu holky moc rozumí. Nedají bez sebe ani ránu. Aga se chce sice občas před Dixinkou schovat, ale nemá šanci. Když si chce Dixi hrát, tak nemáme nikdo šanci uniknout. Taky spolu holky ničí... cupují noviny, trhají lino, žerou si svou postel, i když vlastně nevím, jestli s tím Aga Dixi pomáhá. Vždyť Aga už má přece rozum. Ale člověk nikdy neví...

A taky jsme si našli spoustu nových špringřích kamarádů.

Když byl Dixi rok, začali jsme se připravovat na lovecké zkoušky. Začali jsme často chodit na pole, slídit a sehnali jsme si dvě králičí vycpaniny na aport. Také jsme byli na třech výstavách, kde si Dixi ze dvou výstav odnesla ocenění „výborná“. A jak nám to tak všechno vycházelo, začala jsem plánovat Dixinčiny první štěňátka. Poslala jsem si žádost o registraci názvu chovatelské stanice, ale i když si to člověk v životě hezky naplánuje, ne vždy vše vyjde... První rána pod pás byl Dixinčin výsledek DKK. Dost jsem to obrečela, neboť výsledek D/D mě velmi zaskočil a nemile překvapil, zvlášť když oba rodiče mají DKK A/A. Pomalu jsem se s tím začala smiřovat a přišla druhá rána. U Agáthky se objevila epilepsie. Jelikož Agátčina maminka má epilepsii (když jsme si Agu brali, bylo vše ještě v pořádku…), mohli jsme s tím počítat, ale my jsme doufali, že se nám to vyhne. Bohužel se tak nestalo… Zatím měla záchvaty jen tři a takové menší, takže jsme doufali, že to takto zůstane a že se to časem nezhorší. A nezhoršilo. Od té doby Aga neměla záchvat ani jeden, ale za to se objevilo něco jiného. Ale o tom až později...

Za měsíc mi konečně přišla registrace naší chovatelské stanice, takže WICCA byla na světa. A když už jsme měli chovatelskou stanici, museli jsme mít i nové stránky. Tak jsem na tom hned zapracovala a za týden byly na světě. Ale od té doby máme už zase nové, mě prostě ten webdesign moc baví. Ale to nejdůležitější bylo to, že jsme tu smůlu asi opravdu prolomili, neboť se nám podařilo koupit náš vysněný byteček, a tak jsme koncem září zabalili všechny naše věci a přestěhovali jsme se. Takže teď bydlíme na okraji Prahy, kde je klid, spousta zeleně, zvěře, ale hlavně máme svou vlastní zahrádku!!! Co víc jsme si mohli přát... I holky byly z nového bydlení nadšené. Vlastní zahrádka, les a pole plné zvěře hned za domem, prostě pohoda.

Na to že je to pořád Praha, je to perfektní.

A tohle je to, o čem mluvím...

A jelikož jsem se chystala Dixi uchovnit a k to mu je bohužel stále zapotřebí absolvovat pozimní nebo lesní zkoušky, zažádala jsem si o povolení ke vstupu do honitby za účelem výcviku loveckých psů a toto povolení mi místní myslivci udělili. Začali jsme tedy pořádně trénovat a na jaře 2007 jsem s Dixi vyrazila na zkoušky vloh, ze kterých si Dixinka odnesla první cenu. Poté absolvovala také zkoušky speciální vodní práce opět v první ceně. Takže nám zbývali už jen podzimky. První pokus nám nevyšel, ale druhý už byl úspěšný. Dixi tedy složila i třetí zkoušky, zkoušky pro nás nejtěžší a opět si odnesla první cenu. A tím se z Dixi stala chovná fena. Absolvovali jsem i další výstavy, kde se Dixi docela slušně prezentovala a v roce 2008 se vždy odnesla ocenění výborná a i několik titulů.

U Dixi tedy vše vycházelo, jak jsme si přáli, ale s Agáthkou to bylo horší. V květnu 2008 se u ní objevil nádor mléčné žlázy, takže jí čekala operace. Operace včetně kastrace proběhla v pořádku, ale ty pooperační dny byly hrozné. Z narkózy se probírala 6 hodin a potom už jenom pořád plakala a zvracela, v noci, ve dne, prostě pořád... Ale naštěstí jsem hned druhý den dostala od kamarádky prášky na bolest (nepochopím, proč nám doktor žádné nedal...) a pak už se z toho začala dostávat. Za týden byla z nejhoršího venku a dnes už běhá jako za mlada. Naše šikovná černá mamba.

A co děláme dnes?... Plánujeme štěňátka. Máme před sebou velký výlet na krytí a já už se moc těším. Pro Dixi jsme vybrala krásného angličana Tomma – Foxup Fine Blend, a doufám, že jsem vybrala správně a že se nám narodí krásná a hlavně zdravá štěňátka.